Případovky
z daňovky

Na jaře 2026 jsem řešila manželský pár, kde jeden z manželů podnikal jako OSVČ a druhý pracoval na hlavní pracovní poměr. Klasická situace, kterou vidím poměrně často.

Podnikající manželka měla příjmy kolem 1,5 milionu korun ročně. Veškeré příjmy i výdaje běžely pouze na ni, přestože ji s výkonem manžel často pomáhal vedle svého zaměstnání. Když jsme spolu probírali celkové zdanění domácnosti, ukázalo se, že většina příjmů zůstává zbytečně zdaněna u jednoho člověka vyššími odvody.

Na základě analýzy konkrétní situace jsem navrhla řešení skrze spolupracující osobu.

Manžel se nestal společníkem firmy ani zaměstnancem. Nešlo ani o „přepsání podnikání“. Jen se správně nastavilo rozdělení části příjmů a výdajů mezi manžele podle pravidel zákona o daních z příjmů.

Výsledek?
Část zisku se přesunula na manžela, který už byl zdravotně i sociálně pojištěn ze svého zaměstnání na HPP. Díky tomu:

• se legálně snížilo celkové daňové zatížení domácnosti,
• optimalizovaly se odvody,
• a zároveň vše odpovídalo reálnému zapojení druhého z manželů do podnikání.

Co bylo zajímavé — klienti o této možnosti vůbec nevěděli. Měli pocit, že spolupracující osoba je něco „rizikového“ nebo že se používá jen u rodinných firem na venkově.

Přitom zákon tuto variantu běžně umožňuje. Jen musí být splněna pravidla a rozdělení musí dávat smysl i fakticky. A právě správné nastavení spolupracující osoby může znamenat rozdíl v desítkách tisíc korun ročně — zcela legálně a bez složitých struktur.

Měla jsem schůzku s klientem, který poskytoval online služby pro firmu ze Spojených států. Fakturoval marketingové a konzultační služby americké společnosti a byl přesvědčený, že když vystavuje faktury „mimo Evropskou unii“, DPH se ho vlastně netýká.

Nebyl plátcem DPH, měl obrat pod limitem a myslel si, že tím je vše vyřešené.

Jenže při jedné konzultaci mezi řečí zmínil, že občas nakupuje i zahraniční online služby — reklamu, software a cloudová úložiště od firem mimo Českou republiku. A právě tam začal být problém.

Ukázalo se, že měl několik měsíců přijímat služby od zahraničních osob povinnost řešit jako identifikovaná osoba k DPH.

Co je důležité — mnoho podnikatelů si myslí, že identifikovaná osoba vzniká jen při obchodování v rámci Evropské unie. Jenže povinnost může vzniknout i při přijetí některých služeb ze třetích zemí, například z USA nebo Velké Británie.

V tomto případě podnikatel:

• používal zahraniční reklamní platformy,
• platil za software v dolarech,
• a netušil, že měl být registrován jako identifikovaná osoba a odvádět DPH v České republice.

Nešlo o žádné „velké daňové optimalizace“. Jen o běžné podnikání dnešní doby.

Když jsme situaci rozebrali detailně, museli jsme zpětně řešit:

• okamžik vzniku registrace,
• dodanění přijatých služeb,
• podání přiznání k DPH,
• i komunikaci se správcem daně.

Proto nesledujte jen limit obratu pro plátcovství DPH. Tato identifikovaná osoba funguje úplně jinak. Povinnost registrace může vzniknout i člověku, který má malý obrat a fakticky „s českým DPH skoro nepřijde do styku“.

A právě u online služeb ze zahraničí dnes podobné situace vidím čím dál častěji.

Klient OSVČ, který používal vlastní automobil jak pro soukromé účely, tak pro podnikání. Klasická situace — živnostník, několik schůzek týdně, cesty za klienty, občas nákup materiálu. Auto ale nebylo zahrnuté v obchodním majetku.

Klient byl přesvědčený, že když auto není „na firmu“, nemůže si uplatnit téměř nic. A tak si několik let neuplatňoval žádné cestovní náhrady.

Přitom právě u OSVČ bývá často možné využít cestovní náhrady i u soukromého vozidla používaného k podnikání.

Když jsme spolu celou situaci rozebrali, zjistili jsme, že:

• si vedl alespoň základní přehled pracovních cest,
• auto používal prokazatelně pro podnikání,
• a měl nárok uplatnit základní náhradu za kilometr i náhradu za spotřebované pohonné hmoty.

Výsledek byl pro něj překvapivý. Náklady, které roky vůbec neřešil, mu najednou dokázaly významně snížit základ daně.

Zajímavé bylo, že klient měl strach, že musí mít:

• auto napsané na IČO,
• polepené logo firmy,
• nebo knihu jízd na deset stran denně.

Ve skutečnosti je nejdůležitější hlavně prokazatelnost a správné nastavení evidence.

Současně jsme ale řešili i druhou stránku věci. OSVČ totiž často slyší jen „uplatni si auto do nákladů“, ale už málokdo řeší, jaký způsob je vlastně nejvýhodnější. Někdy dává větší smysl skutečné výdaje, jindy paušál a někdy právě cestovní náhrady.

Jedna firma chtěla odměnit dlouholetého zaměstnance za výsledky trochu jinak než klasickou prémií. Majitel se rozhodl, že mu zaplatí rodinnou dovolenou.

Na první pohled jednoduchá věc. Zaměstnanec dostane benefit, firma bude mít spokojeného člověka a všichni budou spokojení.

Jenže právě u benefitů bývá problém v tom, že lidé často řeší jen samotný nápad, ale už ne jeho správné daňové nastavení.

V tomto případě firma původně plánovala poslat zaměstnanci peníze přímo na účet s poznámkou „příspěvek na dovolenou“. A byla přesvědčená, že jde o osvobozený benefit bez odvodů.

Jenže peněžní plnění funguje úplně jinak než nepeněžní benefit.

Kdyby firma poslala zaměstnanci peníze, stalo by se z toho běžné zdanitelné plnění:

• vstoupilo by do mzdy,
• odvádělo by se sociální a zdravotní pojištění,
• a zaměstnanec by část „benefitu“ reálně odevzdal na daních a odvodech.

Nakonec jsme situaci upravili jinak. Zaměstnavatel dovolenou zajistil přímo jako nepeněžní benefit přes cestovní kancelář. Díky tomu bylo možné využít režim zaměstnaneckých benefitů a správně nastavit daňový režim podle aktuálních pravidel. 

Zajímavé bylo, že firma původně vůbec netušila, jak velký rozdíl může být mezi:

• „dám zaměstnanci peníze“,
• a „zajistím zaměstnanci benefit“.

Přitom právě forma poskytnutí často rozhoduje o tom, jestli se z výhodného benefitu stane drahá odměna zatížená odvody.

U zaměstnaneckých benefitů nestačí řešit jen to, co chce firma zaměstnanci dát. Důležité je i jakým způsobem to poskytne. A právě u dovolených, wellness pobytů nebo různých voucherů vidím velmi často chyby, které zbytečně zvyšují daňové zatížení jak zaměstnance, tak zaměstnavatele.

Konec května 2026 a telefonát, který se v tomto období opakuje každý rok.

„Podali jsme daňové přiznání… a teď jsme zjistili, že jsme na něco zapomněli.“

V tomto konkrétním případě šlo o fyzickou osobu, která si až po podání přiznání všimla, že v podkladech chyběl jeden příjem. Nebyla to žádná snaha něco zatajit. Jen klasická realita běžného života — pozdě dohledaná faktura, zapomenutý pronájem nebo potvrzení, které zůstalo v e-mailu.

První reakce klienta byla panika. Měl pocit, že když už je přiznání podané, znamená to automaticky problém, sankce nebo kontrolu.

Jenže právě tady je důležité vědět jednu věc:
chyba v daňovém přiznání ještě neznamená katastrofu. Důležité je, jak rychle se začne řešit.

V tomto případě jsme situaci prošli a zjistili, že:

• původní přiznání už bylo podané po termínu pro řádné podání,
• takže nebylo možné podat opravné přiznání,
• ale bylo potřeba podat dodatečné daňové přiznání.

To je rozdíl, který spousta lidí vůbec nezná.

Klient byl překvapený, že zákon počítá i se situací, kdy člověk po podání zjistí chybu nebo zapomenutý údaj. Největší problém totiž často není samotná chyba, ale snaha ji ignorovat s nadějí, že si jí nikdo nevšimne.

Nakonec se vše doplnilo správně, dopočetla se daň a situace se vyřešila bez větších komplikací.

Daňové přiznání totiž není „nedotknutelný dokument“, který už po podání nejde změnit. Pokud člověk zjistí chybu, zapomenutý příjem nebo špatně uplatněný výdaj, je většinou lepší situaci aktivně opravit než čekat, až ji najde správce daně sám. A právě konec května bývá období, kdy lidé po podání přiznání začínají znovu otevírat šuplíky, e-maily a účetní složky.